Nástroj
Co je koto? Citera s 13 strunami
Jak se koto staví, ladí a hraje, odkud pochází a na co si dát pozor, když si hráč sedne přímo před vás.
Rezervujte si místo na koncertě ↗Citera na podlaze
Koto je japonská drnkací citera – dlouhé, do půltrubice tvarované dřevěné tělo, které leží na podlaze, zatímco hráč před ním klečí. Často se označuje za národní nástroj Japonska. Je asi 180 centimetrů dlouhé a vyrábí se z paulowniového dřeva, japonsky zvaného kiri. Nejběžnější typ má 13 strun a právě tento nástroj uslyšíte na koncertě v Kjótu.
Třináct strun a pohyblivé kobylky
Všech 13 strun se táhne po celé délce těla a každá spočívá na vlastní pohyblivé kobylce zvané ji. Posunutím kobylky se mění výška tónu dané struny. Různé skladby vyžadují různé ladění, a tak hráč může mezi skladbami kobylky přenastavit – a během koncertu můžete tento proces sledovat. Kobylky se tradičně vyráběly ze slonoviny, dnes jsou však obvykle plastové, případně dřevěné.
Trsátka a prsty
Hráč drnká třemi prstovými trsátky, tsume, nasazenými na prvních třech prstech pravé ruky. Protože se struny rozeznívají trsátky, a ne holými konečky prstů, je zvuk jasný a čistý – a v malém sále můžete sledovat, jak trsátka zachycují jednotlivé struny, což je ten nejlepší důvod sedět blízko.
Z Číny k japonskému dvoru
Předchůdcem kota je čínský zheng, který se do Japonska dostal v sedmém a osmém století. První známá verze měla pět strun, později se rozšířila na sedm. Moderní koto pochází z nástroje gakusó používaného v gagaku, hudbě japonského dvora. Byl to nástroj bohatých a považoval se za romantický: v Příběhu prince Genjiho se hrdina zamiluje do ženy poté, co ji uslyší hrát z dálky.
Kyotský nástroj
Kyotská turistická centrála uvádí, že koto bylo nástrojem aristokracie, který se vyvíjel a předával po více než tisíc let historie tohoto města. Tato souvislost není jen ceremoniální. Jatsuhashi Kengjó, hudebník často označovaný za otce moderního kota, pochází podle dostupných informací z Kjóta. Jeho tvorba vyvedla nástroj z dvorského prostředí do širších rukou, což je část důvodu, proč lze dnes koto slyšet v městském domě.
Třináct, sedmnáct a více
Standardní koto má třináct strun, ale není jediné velikosti. Sedmnáctistrunné basové koto, které vytvořil skladatel Mičio Mijagi, hraje v ansámblech nízký rejstřík a dnes je běžné. Delší verze mají dvacet nebo více strun. Dalším příbuzným je taišógoto, nástroj, jehož knoflíky mění výšku tónu kovových strun. Je pojmenován po období Taišó, které začalo v roce 1912, a je jedním z nástrojů, které se mohou ke kotu přidat v duetu.
Čeho si v sále všímat
Sledujte nejprve pravou ruku: tři trsátka a způsob, jakým hráč drnká na jednu strunu nebo přejíždí přes několik. Pak se podívejte na kobylky. Různé skladby mohou vyžadovat různé ladění, takže hráč může mezi skladbami kobylky přenastavit, a možná to uvidíte. Šamisen, druhý nástroj na programu, má perkusivnější a bzučivější zvuk, což vytváří pěkný kontrast.
Rodina citer
Koto je jedním členem široké asijské rodiny citer. Pochází z čínského čeng a se a podobá se mongolskému jatga, korejskému kajagum a ajaeng, vietnamskému đàn tranh a kazašskému žetigen. I v rámci Japonska existují regionální formy: tategoto z ostrovů Amami se drží vzpřímeně na klíně a hraje se jednou rukou. Když japonskou verzi uslyšíte v malém sále, je snadné postřehnout jak rodinnou podobnost, tak rozdíly.
Jak jej koncert využívá
Na koncertě v městském domě hraje účinkující sólové sestavy na koto a šamisen, takže se oba nástroje objevují vedle sebe. Koncert v lázních staví koto do duetu s druhým nástrojem. V obou sálech úvod před první skladbou vysvětlí části nástroje i neobvyklou notaci, což usnadní sledovat nástroj, jakmile hudba začne. Pokud si to chcete vyzkoušet sami, městský dům nabízí volitelnou lekci pro začátečníky.
Zdroje